Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Poutní kostel Panny Marie v Dubu nad Moravou

 

8.jpg

1.jpg

9.jpg

 

 

 

 

 

 

Uprostřed úrodné Hané, mezi Olomoucí a Tovačovem, leží nevelká obec Dub nad Moravou se svou architektonickou dominantou, která vévodí širokému okolí. Je to barokní poutní chrám Očišťování Panny Marie. Tento proboštský chrám je více než dvě století cílem poutníků, kteří se přicházejí poklonit milostnému obrazu boží rodičky, Panny Marie Dubské. Tradice mariánských poutních míst vzniká zejména na přelomu 17.  a 18. století, v době rozjitřené náboženskými city našich předků. Zkušenost hrozivé třicetileté války a časté vpády nepřátel, epidemie, nemoci a hlad, které byly stálým průvodcem jejich života, musely být vyváženy pozitivními hodnotami.  

 

Dějiny vzniku poutního místa

 

První zmínka o Dubu nad Moravou je z r. 1141, kdy je osada uváděna jako majetek olomouckého kapitulního kostela. Roku 1232 ji biskup Robert daroval kapitulnímu proboštovi a v majetku kapituly zůstal Dub až do roku 1848 jako součást nenakonického panství. Lze předpokládat, že zde byl záhy založen kostel. Vznik kostela nelze přesně určit. Nepřímo o jeho existenci svědčí odpověď papeže Bonifáce VIII. Z roku 1297 na žádost místního faráře Jaroslava, aby mohl stíhat církevními tresty zloděje, kteří ho připravili o majetek. Na místě původního kostela byl kolem r. 1470 postaven nový chrám, o sto let později přistavěna věž a patrně provedena částečná přestavba. Farní kostel titulu Všech svatých byl vysvěcen r. 1586. Roku 1727 zde byl umístěn obraz Panny Marie Dubské a původní kostel se stal cílem prvních poutí. Posléze se však započalo se stavbou nového chrámu, který po svém dokončení převzal všechny funkce starého farního kostela Všech svatých. Ten byl opuštěn a nadále sloužil už jen jako hřbitovní kaple. V roce 1821 byl zbořen a o padesát let později zanikl i hřbitov v jeho okolí. Budova staré fary, která stála v městečku poblíž kostela, vyhořela při požáru v roce 1747, na jejím místě byla založena zahrada a farář se přestěhoval do budovy tzv. Mariánské residence při novém chrámu. 

2.jpg

Vznik poutního místa je spojen s pověstí o zázračné moci mariánského obrazu, který je dodnes chován jako cenná památka na hlavním oltáři kostela Očišťování Panny Marie. Jedná se o dřevoryt z ruky lidového tvůrce, na němž je zachycena černá, neboli byzantská Madona s žehnajícím děťátkem na levé a s žezlem v pravé ruce. Po stranách barokní korunky jsou umístěny symboly Panny „vznešené jako Slunce a krásné jako Měsíc“ - tedy měsíční a sluneční zářící kotouče. Obraz byl vytvořen kolem roku 1725 a je dokladem běžné barokní zlidovělé grafické produkce, která se šířila mezi prostými věřícími. Podobné obrázky umísťovali lidé ve svých domovech a směřovali k nim své prosby a modlitby.

Pověst, jež se váže k obrazu Panny Marie Dubské, byla zaznamenána již roku 1730 v kázání Antonína Josefa Dresera. Doslova je zde líčen tento příběh:

 

 

“Jistýho vojáka syn, jménem Jiří Valšík, v Brně vychovaný a v Kunovicích u Hradiště tehdáš přebývající, svou sprostou rukou tento špatný papírový obrázek vyryl aneb zobrazil a vytiskl, který od něho nějaký Matouš Opálka, obyvatel nenákonickej koupil a v svej světnici jistý čas měl a svou pobožnost k němu míval. Napotom pak pro větší čest a zvelebení nejsvětější Rodičky Boží ten obrázek na tu předjmenovanou lípu před nenákonickou tvrzí stojící zavěsil. A ačkoliv napotom v nějakým čase buďto větrem aneb jakoukoliv příhodou aneb způsobem ten obrázek se ztratil, však nicméně zas skrz dívky tehdáš v nenákonickým dvoře sloužící při hledání trávy na trní visící byl nalezen a do předjmenovaného dvora přinesen. Do kteréhožto již jedenkráte vejš jmenovaný nebožtík Matouš Opálka přišel a tam svůj obrázek spatřil, žádal šafáře, aby mu klenot jeho vrátil, jakž taky to, co žádal, obdržel, vzal svůj obrázek, naň špatný dřevěný rámeček udělal a zas na to místo na lípě zavěsil. Ejhle, stalo se, že napotom v krátkém čase každý, jak říkajíc, kdo mimo té lípy šel, na kolena padal, ruce a oči k nebi zdvihal a ten obrázek v uctivosti pozdravoval, až k takolvej pověsti a vážnosti přišel, že i mnozí neduživí, churaví a nemocní k tomu obrázku schválně přišli a předešlé zdraví prosily a obdrželi…

Později verze z roku 1742 od dubského děkana Josefa Zháněla líčí tuto událost s dodatkem, že obraz na lípě jasně zářil.

Třetí verze je zaznamenána ve farní pamětní knize. Podle ní se pod obrazem na lípě jednou modlila služka z panského dvora a obraz jí upadl do klína, protože se mu utrhl závěs. Nechtěla z úcty k Panně Marii nechat ležet obraz na zemi, proto ho vzala s sebou domů a položila na polici. V noci probudilo šafáře divné světlo, obával se požáru, proto rozsvítil a hledal, odkud světlo vychází, ale nic nenašel. Když zhasl, znovu se záře objevila. Šel v jejím směru a našel na polici obraz Panny Marie, z něhož světlo vycházelo. Posléze se od služebné dozvěděl, odkud se obraz v polici vzal, dal udělat nový rám a pověsil jej na staré místo na lípě. Rozkřiklo se, že obraz zázračně září a brzy se u něj začaly zastavovat skupiny věřících, kteří v modlitbách prosily Pannu Marii o ochranu a zdraví a ona mnohé modlitby vyslyšela.

6.jpg

Pověst o zázračnosti obrazu se brzy rozšířila, k lípě přicházeli lidé z Dubu i širokého okolí a začali se objevovat i mnohé zprávy o zázračných uzdraveních na přímluvu Panny Marie Dubské. To nemohl ponechat místní fárář František Formánek bez povšimnutí, proto se obrátil na konzistoř o radu, jak se má v tomto případě zachovat. Dostalo se mu doporučení, aby přenesl obraz ve vší tichosti do kostela, což také učinil 27. září 1727. Obraz byl zavěšen na evangelijní straně oltáře. Tímto krokem jako by ještě vzrostla zbožná úcta věřících Panně Marii Dubské, do kostela začaly proudit zástupy prosebníků, kteří si přicházeli vyprosit zdraví. Bylo jich zřejmě velmi mnoho, jak lze soudit z toho, že farář již o rok později musel žádat konzistoř o přidělení druhého kaplana, neboť nemohl sám s jedním kaplanem takový nápor poutníků zvládnout. Každým rokem pak stoupal počet těch, kteří přicházeli do Dubu poklonit se Panně Marii, až to začalo působit mnohé problémy, zvláště pak při zpovědích. Navíc ani farní kostel Všech svatých nebyl s to pro nedostatek místa pojmout takové množství věřících. Farář posléze pořídil soupis zázračných uzdravení a zaslal jej biskupské konzistoři, aby prošetřila, zda se skutečně jednalo o nadpřirozené úkazy. V září 1728 byla zřízena komise, v níž byli i dva lékaři. Pod přísahou vyslechla množství uzdravených a svědků. Dodnes se dochovaly záznamy z těchto “výslechů”, jako doklad zázračného působení moci dubského obrazu. Výsledek šetření byl zaslán kardinálu Schratebnachovi a ten prohlásil obraz Panny Marie Dubské za zázračný. Po uplynutí stanovených tří let od počátku poutí, nutných pro prohlášení obrazu za milostný, byl v říjnu 1730 obraz Panny Marie Dubské přenesen na hlavní oltář. Velký příliv věřících si přímo vynutil zřízení nového chrámu, který velikostí odpovídal potřebám a slávě poutního místa. Díky dvěma velkým mecenášům, olomouckému kapitulnímu děkanu Františku Ferdinandu Oedtovi a místnímu děkanu Františku Ferdinandu Formánkovi, kteří přispěli svým majetkem, bylo možno přikročit ke stavbě již roku 1734.

V tomto roce byly vykoupeny pozemky západně od Dubu, mimo území obce, aby bylo dostatek místa pro stavbu, která začala o rok později podle plánu architekta Pavla Malnovského ze Slavkova. Provádějícím stavitelem byl Jiří Klíčník z Brna. Kámen na stavbu se bral z lomu v Tučapech (Tučapská skalka), materiál na stavbu z Panského hliníku v Dubu. Tesařské práce vedl tesařský mistr Filip z Tovačova. Se stavbou je spojena pověst o rolníku Tomáši Tomáškovi z Tučap, který denně vozil kámen z lomu na stavbu a strhal 12 párů koní. Zemřel v roce 1771 a jeho manželka dala do náhrobního kamene vytesat jeho podobiznu, a také atributy mlynářského řemesla: kolo, úhelnici a kružidlo. Jako dobrodinci chrámu byl jeho náhrobní kámen při rušení starého hřbitova v roce 1873 přenesen a osazen do zdi, vpravo od vchodu. Konečným místem náhrobního kamene se stalo podloubí na epištolní straně chrámu. Nový hřbitov se začal užívat za cholery v roce 1831 a v roce 1873 došlo k jeho rozšíření a zároveň k prodeji pozemku starého hřbitova. Kostnice starého hřbitova sloužila ještě na počátku 20. století jeko obecní šatlava. Ta musela být později zbourána, poněvadž překážela stavbě nové silnice z Dubu do Tučap roku 1910.

 

7.jpg

Máme málo zpráv o postupu hrubé stavby, ale lze přepokládat, že roku 1742 byl kostel již zastřešen a byly dokončeny věže. Z tohoto roku se nám totiž dochovala rytina zachycující kostel v dokončené podobě. Déle trvalo vyzdobení interiéru nového chrámu, a to zřejmě pro nedostatek finančních prostředků (oba mecenáši zemřeli roku 1741). Interiér byl zhruba dokončen až v roce 1756. Nejcennější složkou výzdoby je hlavní oltář, jehož podobu navrhl a v modelu vypracoval přední moravský sochař Gottfried Fritsch. Bohužel tento mistr zemřel v roce 1755, aniž by dílo dokončil. Práci po něm převzal sochař František Kohl, který však původní Fritschův plán značně zredukoval a nerealizoval pět velkých a devět malých soch, ani čtyři navržené sloupy. Zřejmě současně s hlavním oltářem byly dokončeny také čtyři boční oltáře. Pro nedostatek finančních prostředků zůstaly další oltářní výklenky prázdné a rovněž kůr byl zřízen jen provizorní, dřevěný s malým pozitivem. Rovněž se upustilo od stavby ambitů kolem kostela, nebyla relaizována ani členitá balustrade před hlavním vchodem. Výklenky pro sochy v průčelí byly také osazeny později. U kostela bylo zbudováno pouze podloubí podél obou dalších stěn chrámu s balustrádou osázenou 28 sochami a vázami. V průčelí byly původně tři vchody, z nichž dva, nalézající se v podvěží, jsou druhotně zazděny. Již od roku 1731 stála v těsné blízkosti místa, kde byl později zbudován chrám, tzv. Mariánská residence, budova sloužící k ubytování pomocných kněží (v té době jich bylo v Dubu již sedm), později zde bydlel i farář. Tato stavba byla spojena s novým kostelem zdí (původně se plánovala spojovací chodba),byla plně zapojena do koncepce celého komplexu a předpokládalo se, že na druhé straně bude symetricky zřízena stejná budova, která bude sloužit jako fara. Bohužel ani toto již nebylo realizováno, takže symetrie celé architektonické hmoty není zcela vyvážená. Stavbu kostela můžeme považovat za dokončenou roku 1756, ale posvěcení se mu dostalo až o mnoho let později. Kostel byl proto jen požehnán. Benedikce se konala v červenci roku 1756 a v srpnu byl z kostela Všech svatých přenesen milostný obraz Panny Marie Dubské. Vlastní svěcení provedl biskup hrabě Maximilián z Hamiltonu až roku 1761. V roce 1764 byl přenesen obraz Panny Marie. V době sedmileté války byl obraz a další cennosti ukryty (zazděny) ve výklenku v sakristii a jeho znovuumístění na oltáři nového kostela se uskutečnilo právě v roce 1764 za přítomnosti biskupa s velkolepou oslavou. K této příležitosti byly dokončeny některé úpravy ve výzdobě interiéru. Rovněž byly dohotoveny varhany s 28 rejstříky. Zachoval se nám barvitý popis slavnosti, ale přesto si zřejmě dnes už nedovedeme představit její barokní velkolepost a pompu. Podle zpráv bylo v onen den podáno 15 000 svatých přijímání. Z toho všeho si snad můžeme učinit představu o tom, jak bylo toto poutní místo proslulé.

Stavba chrámu stála kolem 150 000 zlatých, k tomu je třeba připočítat množství dobrovolné, ale především robotní práce, takže stavba znamenala po víc jak dvě desetiletí, obrovské zatížení, především pro celou farnost. Vše ještě zhoršil zhoubný, zřelmě úmyslně založený požár 13. června 1747, kdy vyhořel celý Dub, včetně staré fary. Stará fara stávala asi 30 metrů od starého kostela, v místech dnešních domů č. 84 a 85, před farou stávala studna, zasypaná v roce 1895.  V čísle 43 dlouho po zboření fary zůstával sklep, jdoucí pod náměstím směrem k sousoší sv. Jana Nepomuckého. Zprávu o požáru zachoval děkan Zháněl: “Plameny všechno ztrávily. Ohromný požár zničil úplně štěpy a stromy až do kořenů a zdi do základů.” Dokládá to i skutečnost, že většina domů v Dubu musela být v té době roubená. Celý prostor bývalé fary se proměnil na zahradu. Na ohradní zdi kolem zahrady, byly patrné zbytky požáru, neboť byla postavena z vyhořelé fary. 

Dne 4. května roku 1782 postihl kostel požár za velké bouře způsobený bleskem, který uhodil do věží, obě zapálil, přičemž shořela i střecha. Škodu opravil stavitel Komárek z Tovačova, nové věžě jsou však o něco nižší, a mají jiný tvar helmic než původní. Bylo to v té době pro nedostatek peněz. Po 12 letech byly věže opatřeny hromosvody.

Ze starého kostela v roce 1779 byly přeneseny oltáře sv. Anny a sv. Barbory do nového kostela a starý byl prohlášen za hřbitovní kapli, neboť se kolem něj nacházel hřbitov, který ale nestačil a nový prostor bylo možné získat zrušením starého kostela. 

Větší pohromou pro dubský kostel však byla jiná událost, zákaz konání poutí, vydaný Josefem II. V dubnu 1784. Tento císařský výnos měl za následek úpadek poutních míst, zrušení a často i zchátrání některých poutních kostelů. Dubský kostel zachránila od zkázy pouze skutečnost, že byl zároveň i kostelem farním. Zmizela sice bývalá sláva tohoto místa, ubylo i kněží (z osmi klesl počet na tři), ale inventář kostela byl zachován a dokonce obohacen o nové zvony, které byly převezeny ze zrušeného kláštera Hradisko u Olomouce.

Tradice se pomalu oživovala. A tehdy postihla kostel další pohroma – v květnu 1853 se sesula klenba nad částí kostela. Nebyla zjištěna příčina, naštěstí nedošlo k obětem na životech, ale velká část kostelního vybavení byla poškozena. Teprve v roce 1860 byl kostel znovu zaklenut a vybaven. Arcibiskup povýšil dubský kostel v témže roce na proboštský chrám, částečně odměnou za dílo obnovy a také proto, že se o rok později mělo slavit stoleté výročí posvěcení kostela. V roce 1861 se konala velká slavnost, nejokázalejší a nejvíce navštívená od dob prvního svěcení. Od té doby se znovu pozvedla tradice poutí, která přetrvala až do doby druhé světové války.

 

Popis kostela

3.jpg

Kostel je jednolodní, dvoupatrový, s dvojvěžím v průčelí. Na výšku měří 60 metrů, šířka je 16 metrů, výška ke klenbě je 24 metrů, věže jsou vysoké 59 metrů, a to musíme připomenout, že původní věže byly ještě o něco vyšší. Je obestavěn krytým podloubím, které v patře vytváří ochoz s chodbou zpřístupňující kůr a starobylou knihovnu. V chodbě je umístěna křížová cesta se 14 zastaveními. Na kůře se zachovaly vzácné varhany, které patří k několika málo dochovaným barokním nástrojům, dokladujícím vysokou úroveň varhanářství 18. stol. Jejich stavitelem byl významný brněnský varhanář Jan Výmola. Pod celým presbytářem je krypta s ostatky příznivců kostela a kněží, kteří byli původně pochováni na starém hřbitově kolem kostela Všech svatých. Budova vedle kostela - tzv. Mariánská rezidence - je budovou proboštského farního úřadu. Dubský kostel byl v r. 1860 povýšen na chrám proboštský.

Do malé věžičky nad presbytářem, zvané sanktusník a dostavěné 5. června 1765, věnoval neznámý dobrodinec z Olomouce zvon 1cent a 63 liber těžký s nápisem: “Oroduj za nás milostivá Panno Maria, sv. Josefe a sv. Donáte!” Zvonilo se s ním ve všední dny. Do báně byla vložena pamětní listina a dobové mince. Na sanktusníku se opravovala jeho makovice, na pozlacení bylo třeba 4 m čtverečných plátkového zlata. Práci provedl v roce 1981 mědikovec Jaroslav Koutný z Dubu nad Moravou.

Dominantou celkového řešení je průčelí kostela se sochařskou výzdobou. Je zde umístěna socha Neposkvrněného početí Panny Marie, sochy sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava a Ludmily. Nad hlavním vchodem je sousoší sv. Rodiny. Uvnitř kostela jsou čtyři kaple - pod věžemi na levé straně kaple sv. Anny, na epištolní straně kaple Panny Marie lurdské, dále kaple sv. Josefa a sv. Terezie. Hlavní oltář je zasvěcen očišťování Panny Marie, autorem je Gottfried Fritsch z Tovačova, oltářní obraz je dílem Josefa Sterna z Brna. Po stranách chrámové lodi je osm vedlejších oltářů zasvěcených různým světcům,které nás upoutají svojí bohatou sochařskou výzdobou.

 

Památky v Dubu nad Moravou

Také v samotném Dubu nad Moravou se nachází několik exteriérových soch, které logicky souvisejí s kostelem a tvoří širší rámec poutního místa. Při cestě k Olomouci je situována socha svatého Josefa, která v poslední době prošla restaurátorskou obnovou.

Fara je zapsaná ve Státním seznamu památek. Dříve stála u fary ohradní zeď s branou, na které byly umístěny sochy čtyř ročních období od Ondřeje Zahnera. Dnes jsou dvě deponovány na faře. Pamětní koule, umístěná na čelní straně budovy je z bitvy u Tovačova a Dubu.

Kamenný kříž u jihovýchodního nároží kostela, s plastickým korpusem Ukřižovaného Krista, pod ním hranolový, mírně kónický podstavec se zvonečkovým a páskovým dekorem. Na dnešní místo byl přemístěn v roce 1949, rozebrání a instalaci provedl boleloucký kameník Josef Tvrdý. Dříve stál před průčelím kostela. Kříž je zapsaný ve Státním seznamu památek.

Sousoší sv. Floriána nejstarší ze souboru památek, obklopeného ochránci proti blesku, moru a jiným pohromám, které bylo zbudováno na náměstí. Na sousoší je latinský nápis: “Sv. Floriáne, buď našim ochráncem, oroduj za nás, uchraň své svěřence od blesku, moru, hladu a války a zbav nás časného i věčného ohně!” Sousoší je zapsané ve Státním seznamu památek.

Sousoší sv. Jana Nepomuckého s postavami světců stojí opodál u silnice z náměstí do Brodku u Přerova. V roce 2000 zcizena soška andílka. Sousoší je zapsané ve Státním seznamu památek.

Lípa, na které poprve visel zázračný obraz, byla skácena v roce 1760 a její místo připomína, ale již na katastru Nenakonic, socha Anděla strážného s obrazem Panny Marie Dubské, slavnostně vysvěcená roku 1763. Donátorem se stal správce nenakonického panství Josef Niedrmayer, na jejím podstavci je latinsko-český nápis: “Zde jest byla oslavena, v Dubě jest vyvýšena svatá, Boží Rodička”. Socha je zapsaná ve Státním seznamu památek. Kmen lípy byl ještě na počátku 20. století uložen v hořejší sakristii kostela, ale skoro polovina zněj byla postupně odštípána na třísky jako památky z pouti, “práchno berou mnozí sebou domů ku kadění”, jak uvádí kronika a myslí tím materiál na vykuřování pro včelaře. Zbytek dřeva z lípy je v sakristii kostela dodnes. Před dubskými hody se chodívalo k Andělu strážnému se zastávkou u černého kříže, obě zastavení bývala vyzdobena. Občané s kněžími, ministranty, zpěváky a muzikanty šli s družičkami, které nesly na nosítkách sošku Panny Marie. V Dubu se take proto poutní neděli říkalo na Andílka.

Mladšího data je kaplička sv. Markéty u silnice, zvaná též Margitka, drobná stavba s půlkruhovým štítem s nikou, na který navazuje sedlová střecha, zakončená valbou. Její vodě se připisovaly údajně zvláštní léčivé účinky. Vyprávělo se, že se vojáci, kteří byli v obci, najedli nezralých makovic a od bolesti či újmy na zdraví jim pomohla voda z Margitky. Pověst koresponduje s další, že totiž studánku nechal vyčistit za napoleonských válek francouzský, podle jiné ruský důstojník. V roce 1832 nad ní byla, za purkmistra Dvořáčka a radního Tománka, postavena kaplička, ve které našel místo obraz svaté Markéty ze zbořeného kostela.

Kamenný kříž v místní části Sokol z roku 1871 s nápisem “Ke cti a chvále Boží postaven od obce Sokolské 1871”. Původně stál uprostřed cesty, ale po poškození, způsobené kravským potahem, byl v roce 1914 opraven a dán zřejmě na nynější místo, i když z roku 1929 je poznámka, podle ktré snad ještě byl asi o metr posunut.

Kříž z černého mramoru s nápisem “Odpusť nám naše viny” na levé straně silnice z Dubu do Nenakonic nechala na svém pozemku postavit mlynářka Božena Albrechtová v roce 1921, a to blízko mostku, který zde dříve vedl přes Mlýnský náhon. V roce 1992 byl stržen horní křížek, objevený po pěti letech při srážce vody v náhonu.

Bohatý soubor dubských památek doplňují i dva dřevěné kříže pod podloubím kostela, z jednoho z nich byl ukraden korpus Krista.

K novodobým památkám náleží socha T. G. Masaryka s pamětní deskou. Součástí pomníku, o jehož stavbě se jednalo od roku 1929, je i schránka s prstí z legionářských bojišť u Zborova, Terronu, Dos Alta a z Dobrudže. Jeho autorem je Josef Hladíka, z Olomouce. V roce 1942 bylo přikázáno rozbít sochu T. G. Masaryka na náměstí, ale starosta obce Metoděj Horák sestavil s Tomášem Kelnarem skupinu spolehlivých občanů, kam patřili Jindřich Mezuláník, František Hlávka, Josef Řehák, Štěpán Řehák, Adolf Komínek, Josef Aberle, Josef Jánošík, Alois Vystrčil, Emil Zedník, František Navrátil, Obšnajdr, Jaroslav Pluhařík a František Vašíček. Ti koncem lenda, v noci, 2 m vysokou a 9 q těžkou sochu uschovali na faře u probošta J. Lochmana. Sochu převážel Buchta ze Sokola, který vozíval z obce mléko do dubské mlékárny. Sníh zavál jejich stopy a druhý den jen odvezli na břeh Moravy rozbitý podstavec. Prsť z legionářských bojišť i se schránkou zakopal na své zahradě obecní strážník František Válek. Dub nad Moravou patřil k mála obcím, kde po roce 1948 socha prvního prezidenta přežila politickou nepřízeň, ale i za tímto úspěchem byla osobní statečnost a soudnost řady lidí.

 

K výčtu památek patřila i kaplička Panny Marie u silnice k Brodku na levé straně u Písečného mostu. Dle ústní tradice ji nechala postavit Františka Trefilová z Dubu č. 18 v místech, kde se údajně zjevovala Panna Maria. Když v roce 1945 ustupující německá armáda vyhodila do vzduchu železný most v blízkosti kapličky, zůstala nepoškozena a zbořena byla až při rozšiřování komunikace a stavbě nového mostu v roce 1960.

5.jpg

 Informace o Cyrilovi Vrbíkovi budou přidány časem

 

 

 

 

 

 

 

 

nahoru